I. Pronásledovaná

29. ledna 2011 v 18:19 | D. |  Lori

~ Život je boj - přijmi ho


"Proč stále kráčíš po těch nových a přitom stále stejných cestách? Kam myslíš, že tě zavedou, děvenko?" zeptal se mě na ulici bezdomovec chraplavým, nakaženým hlasem. "Snad do pekla," odvětila jsem tehdy a pevně mu sevřela špinavou ruku, do které jsem z dlaně do dlaně vložila své poslední peníze.

~°~

Celý vesmír na mě civěl skrz zářivé díry v obloze. Vzhlédla jsem k bloudivým chomáčkům zvlhlého vzduchu, které se plavily po nebi a zatnula čelisti. Cítila jsem se jako nimravé nic - znovu mladá a beznadějná. Cítila jsem se jako vězeň na útěku - kterým jsem beze sporu byla. Vězeň cizí minulosti, která se do mě otiskla a udělala si ze mě svou děvku.

Možná jsem nedošla tam, kam jsem původně chtěla. Snad jsou ty cesty nekonečné a nemají konce, abych se nikdy nemusela zastavit.. a skončit. Snad - pokud si mohu něco přát - jak noha nohu mine, jak minuta vystřídá vteřinu, snad i takhle vystřídá můj život smrt. Během chvíle.

Vítr se proháněl po pochmurné obloze a občas zalétl i ke mně, k mé tváři. Sama jsem bloudila, sama jsem kráčela krok za krokem po vybledlé, asfaltové silnici, která mě, Bůh ví proč, tak rozesmutňovala. Cítila jsem chlad ve svých krátkých vlasech a mrazivě mi přeběhl mráz po zádech. Potáhla jsem si na rameno svetr a objala se kolem pasu. Byla černo černá noc, která doslova vystihovala tmu - jako kdybych snad ve světě neměla nikoho, protože i měsíc se schoval za oblaka a odmítl mi kousek toho světla na světě. Dívala jsem se před sebe, a když mi po tváři sklouzly první slzy, setřela jsem je a pevně sevřela čelisti. Ztvrdnul mi obličej a oči se samy od sebe vysušily.

Došly mi peníze. Musela jsem obstarat nové - proto jsem se obrátila a pozpátku šla nohu přes nohu, laxně jsem zvedla paži, sevřela pěst a vytáhla palec. A aby měl můj postoj ještě vyzývavější pózu - vystrčila jsem bok, na jeden krok se zastavila a pohodila vlasy. Trochu jsem přimhouřila víčka, když mě oslnila záře světel auta, které kolem mě projelo a dál si mizelo v dálce. Prudce jsem vydechla, sebrala z trávy podél cesty kusy kamení a hodila je po něm.

A k dovršení celého mého zoufalého snažení jsem se ke všemu ohnala příliš prudce, proto jsem ztratila rovnováhu a přímo po nose dopadla na asfalt, kde se mi drobné kamínky obtiskly do tváře. Vydechla jsem a na moment zavřela oči. Nadzvedla jsem se, položila dlaně na zem a zapřela se jimi, abych se mohla obrátit a lehnout si na záda.

Nesmí se zastavit - ta cesta. Musí se mi míhat pod nohama a ani na chvíli nepřestat. Protože jinak mě minulost mých rodičů najde. A to nechci.

Zrovna když jsem vstávala, uslyšela jsem nezaměnitelný zvuk zastavujícího auta. Rychle jsem pohlédla tím směrem a uvědomila si, že snad tohle je další pomocná ruka, kterou mi osud hází. Stejně pomocná jako se za chvíli stane povolující a pouštějící - jako všechny ruce, které mě kdy držely.

Stála jsem pevně na nohou, zhluboka se nadechovala, upřeně pozorovala to drahé auto a modlila se k Všemohoucímu, aby za volantem neseděl jen další psychopat s plnými kapsami, ale prázdným mozkem.

"Ale no tak, Lori, takovýhle život prostě žiješ. A víš, že chceš zemřít rychle - třeba se konečně dočkáš," pronesla jsem do vlhka okolního vzduchu vlastním hlasem.

Pomalými, nerozvážnými kroky jsem se vydala k němu a snažila se potlačit chvění na mých zádech. Slyšet zvuk svých kroků a uvědomovat si ticho opuštěné krajiny, ve které by mi nikdo nepomohl, mělo svým způsobem zvrácené kouzlo. Stejné, které má vynucená smrt.

Došla jsem k němu a sklonila se v zádech, abych se mohla podívat přes sedadlo spolujezdce na jeho tvář. Několikrát jsem zamrkala. I když rysy tváře tonuly v hluboké noci, jasně jsem viděla úzká, široká ústa, pevnou bradu v odhodlaných konturách mužné tváře. Oblouky obočí měl nízko, blízko u očí a jejich barva mě uchvacovala. Ve tmě každá barva ztmavne a dostane smyslný podtón a jeho smaragdová jednoduše zkoumala a vrývala se vám do masa, nacházela vás a věděla o vás všechno. Naklonil tvář a já si v té chvíli přála, abych nikdy nebyla to, co jsem. Toulavá, prodejná. Dívala jsem se na jeho rudé vlasy a přemýšlela, proč na mě jejich barva tak působí. Ta barva vína mi připomínala.. domov..

Zavřela jsem pevně oči a přes zuby pronesla: "Nejedete jen tak náhodou do Kalifornie?"

"Svým způsobem."

Ta lehce artikulovaná slova člověka z vysoké třídy ve mě vyvolala chlad. Chladné horko.

"Bezva," zašeptala jsem. Otevřela jsem si a ještě na moment se přes střechu auta podívala do dálky krajiny. V mysli mi přelétla myšlenka nad tím, jestli zrovna tady budu mít svůj hrob.

Pak jsem nastoupila, sedla si a zabouchla. Otočila se na něj a přimhouřila oči. Zvedla jsem koutek rtů - na co si to hraješ. Může ti být jedno, jak za tohle zaplatíš, hlavně když budeš sakra pryč. "Co děláte tady v celé téhle opuštěnosti?"

Nadzvedl obočí, pravděpodobně nad výběrem mých slov. "Jen projíždím," ještě chvíli se na mě díval a pak upřel svůj pohled přes čelní sklo, nastartoval a rozjel se.

"Jak se jmenuješ?"

Ani se na mě nepodíval. Hleděl upřeně na míhající se cestu.

"Lori."

Usmál se. Ale jinak nic neřekl.

"Jak vy?"

"Thane, těší mě."

"Nevadilo by vám, kdybych si trochu zdřímla?"

"Ne. Klidně si udělej pohodlí, vzbudím tě, až budeme u benzínky."

Zavrtala jsem se hlouběji do kožených sedadel, odvrátila od něj tvář a schoulila se do sebe tak, aby mi bylo teplo. Cítila jsem na sobě jeho pohled.

"Dobrou," zašeptal a já v těch slovech slyšela uspokojení.

Povzdechla jsem si. "Dobrou."


~°~


Přes tvář mi přeběhly hřejivé paprsky slunce a já se zavrtěla. "Mmmm," ospale jsem zabručela, pomalu zdvihla řasy a zívla. Otevřela jsem oči a přes sklo se dívala na jarní krajinu, která byla po ránu chladivá a omamující. Věděla jsem, že stojíme na parkovišti benzínky, která byla trochu vzdálená dálnici, čímž se zajišťoval víceméně klid. Pousmála jsem se a protáhla zdřevěnělé nohy. A když jsem přivírala oči, ještě jsem stihla zahlédnout město, ve kterém jsme byli.

Colorado!

Byli jsme v Coloradu! V noci, když jsem k němu nasedala, jsme byli v Arizoně, jen kousek od hranic Colorada. Ale hlavní je, že Kalifornie je opačným směrem! Přes dva státy! Ten hajzl!

Ale to nebylo to nejhorší.. zdaleka ne.

Když jsem chtěla vzít za kliku, uvědomila jsem si, že mám na rukou želízka. Vykulila jsem na ně oči a popadala dech. To nebylo možné. Cítila jsem to samé na kotnících, že jsou svázané - i kdybych utekla, daleko bych se nedostala.

Už jsem se nadechovala k rozzuřenému jekotu, když jsem ho přes čelní sklo uviděla. Vykračoval si po cestě k autu línou, houpavou chůzí, kterou bych v jiné chvíli považovala za vzrušující. V jedné ruce měl tácek s dvěma kelímky, pravděpodobně s kávou, podloženou krabicí s koblihami. Ve druhé svíral klíčky a nevzrušeně si s nimi pohrával. Cítila jsem, jak se mi svírá hruď. Jak jsem přestávala dýchat a zatajovala dech čím dál tím víc.

Usmál se na mě. On se na mě usmál!

Otevřel dveře, přisedl si ke mně a zabouchl za sebou. To ticho, které se mezi námi prolínalo, bylo směšné.

"Dobré ráno," bez jediného pohledu pronesl, vzal si kelímek s kafem a upil z něho.

"Co je na něm dobrého," zašeptala jsem temně.

Pobaveně se uculil a zase upil.

"No tak vysvětlíte mi to?" Demonstrativně jsem mu strčila svoje zaželízkované ruce pod nos.

"Bezpečnostní opatření."

"Já vás..!" ohnala jsem se po něm pěstí, kterou uprostřed úderu sevřel do své dlaně.

"Já vím."

Konečně se na mě podíval a já měla chuť pod tím pohledem změknout jako kotě, přitulit se k němu a kousnout ho hluboko do tepny krku.

Ale svojí šanci jsem viděla v té vařící kávě.

Rychle jsem se mu vytrhla, sebrala kelímek a naklonila ho k jeho hlavě, když mi i tentokrát sevřel ruce. V zápěstí jsem cítila jeho sílu. Povolila jsem.

"Vysvětlím ti to, Lori," zašeptal. "Nechceš se nejdřív najíst? Musíš mít hlad."

"K čertu s vámi! Hlad je to poslední, na co teď myslím, vy idiote!"

Zase naklonil hlavu.

"Tohle není Arizona, přes kterou jsme měli jet do Kalifornie!"

"Vážně?" zablýskl pobaveně zuby.

Hněvivě jsem se mu zazmítala v sevření. "Vážně!"

"Ale já s tebou nejedu do Kalifornie, Lori. Jedeme do Washingtonu. Ke tvé rodině."

Strnula jsem. "Nemám rodinu."

"Ale máš. Najali si mě, abych tě našel, Lori. Jsem soukromý detektiv a spoutal jsem tě proto, že tě znám - a vím, že bys utekla. Nemusíš mít strach, neublížím ti."

Něžnost v jeho hlase bylo to poslední, co jsem potřebovala slyšet.

"Nevěřím vám. Táhněte do pekel! Za nic jiného nestojíte!" zvyšovala jsem hlas. Jistě. To mu tak sežeru. Neublížím ti. Už dávno mi ubližuješ. Nepřipomínej mi rodinu, kterou nemám. Nevracej mě zpátky do minulosti, kde je tolik krve, bolesti a slabosti. Nepřipomínej mi něco, co jsem se rozhodla ztratit, abych tomu dala šanci.

Protože když půjdou po mně, ony budou v bezpečí.

Zamračil se na mě a s neuvěřitelnou péčí mě pozoroval. "Ty o nich víš, že? O své rodině," zašeptal. "Proč? Proč jsi -"

"Moje rodina je mrtvá a vám je do toho jedno velký hnědý, bastarde! Pusťte mě, než napácháte víc škody, než si uvědomujete! Jestli se zastavím, najdou mě a věřte mi," prohloubila jsem hlas, "nestojíte o to, aby si vás zapamatovali."

Nadzvedl obočí. "Ti vrahové, co po tobě jdou? Setřásl jsem je ještě v Arizoně, Lori. Nemusíš se ničeho bát. Když budeš se mnou, budeš v bezpečí."

Strnula jsem. Bezpečí. Tak to slovo je pro mě jedna velká neznámá. Zní sladce, ale hořce se za něj platí. Bezpečí. To není věc pro mě. Já takhle nikdy žít nebudu a smířila jsem se s tím. Vím, že skončím. Rychle nebo pomalu, jejich rukama nebo někoho jiného. Pohybuji se na kraji společnosti a viděla jsem toho až příliš. A taky vím, že za pokusy změnit něco, co změnit nejde, se platí.

"Nic o mě nevíte," zasyčela jsem.

"Ale kdepak - udělal jsem si domácí úkol," usmál se. "Jmenuješ se Lori Buckerová a je ti devatenáct let. Když ti bylo šest, zabili ti rodiče. Ještě předtím tě otec poslal k rodině, co se měla stát tvým novým domovem. Zatímco tvé sestry poslal k Livingstonovi a Savagovi, tebe dal k manželskému páru. Myslel si," zvláštně se na mě podíval, "že když jsi nejmladší, tak jsi i nejslabší a potřebuješ nejvíc lásky a ochrany okolí. Ale to se mýlil, že?" naklonil hlavu.

Zavřela jsem oči. "Přestaňte.."

"Nejsi slabá. Jsi naopak nejzodpovědnější a nejsamostatnější ze všech. Protože jsi prožila víc utrpení, než ony dvě."

Prudce jsem otevřela oči. "Sklapněte."

"Nejenom, že si pamatuješ smrt své matky, ale pamatuješ si i smrt Stanfordů. Byla jsi tam, že? A viděla jsi všechno."

"Přestaňte!"

"Od svých deseti jsi byla v sirotčinci, ze kterého jsi putovala z jedné rodiny do druhé dva roky. A pak jsi utekla. A od té doby tě hledá policie. Sedm let - to je slušný výkon na někoho tak mladého."

"Trhněte si! S uznáním mi můžete vlézt na záda!"

Napřahovala jsem ruku a chtěla ho uhodit. A nepřekvapilo mě, když ji opět zachytil do své. Byli jsme blízko u sebe a hleděli jeden druhému z očí do očí.

"Kolik vám zaplatili?"

"Tolik bys neměla."

Sevřela jsem rozčílením dlaň v pěst. Lehce po ní přejel palcem.

Nadechovala jsem se. "Jestli si chcete hrát na zachránce nevinných dětí, kteří se nepřízní osudu dostali do spousty sraček, a vy s tím vaším obranářským komplexem prostě nemůžete odolat a musíte jim podat pomocnou ruku, kterou financují velmi štědře, buďte tak laskav a mě ze svého seznamu dobrých skutků vymažte. Nikdy jsem se o pomoc neprosila a nikdy jsem ji nepřijala. Vždycky - a nechte mě to pro efekt zopakovat - vždycky jsem se o sebe postarala. Nikoho nepotřebuji," sevřela jsem mu ruku a zmáčkla. Jen další věc pro efekt.

Sklopil řasy na svou ruku a pak se zase pomalu pohledem vrátil k mým očím. Ta něžnost v nich mě řezala. "Ale jak dobře ses postarala? Prodávat své tělo pro pár dolarů? Stopovat cizí muže na silnici, protože toho tvé nohy už víc neunesou? Viděl jsem, co se ti honilo hlavou, když jsi ke mně nastupovala. To nebyla radost ze života. Jsi jen existence, Lori. Která se prodává za peníze."


Je to jisté.
Skončila jsem s nějakým šílencem.


~°~

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kris Kris | 7. února 2011 v 10:30 | Reagovat

No tedy... povídka? Vypadá to zajímavě. Ne, co to melu... líbí se mi styl psaní, úplně úchvatný.

2 D. D. | Web | 12. února 2011 v 15:56 | Reagovat

Děkuji, zlato :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.