Čtvrté mazané zvrtnutí

21. prosince 2010 v 17:42 | D. |  Lovely

Ženy jsou vlastně andělé, na kterých se Bůh
dopustil několika roztomilých chyb.

~*~



Přiznávám porážku. Těžko říci, kolikrát jsem překročil hranici - těžko hledat vlastní rozum pod city. Ale lehko lze utéct a ještě lehčí je se nevracet. Chce to umět poslouchat mezi řádky a vidět vlastní myšlenky. Ale ve které škole vás tohle naučí? Měl jsem prolévat hořké kletby a neptat se na následky, umět se tak postavit a pevně stát. Kdo mi to podupal srdce a nechal ho zašpiněné, poškozené a nakažené v blátě? Nevzpomínám si na její jméno. Na rtech mi totiž sídlí jen dvě slabiky.


Lovely.


Nejsladší květ světa mezi trním naší doby. Nejkrásnější záře slunce, kterou jsem kdy viděl. Nejhlubší oceán mé touhy. Asi jsem opravdu trouba. Kdo totiž odejde od člověka, který na něj má tak elektrizující spád? Kdo odejde od toho pravého? No přeci já. Trouba.

Ale já prostě jinak nemohl. /Vlastně mohl, ale../ Ten motýlí polibek jako by mne zasáhl na nejužším místě mé duše - jako by probudil mé svědomí k výpadu. Jako.. jako bych si konečně uvědomil, že ji prostě nebudu mít. Ne potom, až se dozví pravdu. Proč jsem vždycky odtažitý a nevrlý? A kdo by nebyl, kdyby věděl, že se každá láska utne v půlce? Dokázali byste se usmívat a nebýt zádumčiví, kdybyste věděli, že vám uškubou srdce kousek po kousku? A ještě tak nevinně a sladce?

Zavřel jsem s tichým výdechem oči. Její hlas - tak hluboký, šíje, na které jemně vibruje kůže, když mluví. Hebká víčka obrostlá zlatavými řasami, které překrývají moře plné duše. Elegantně štíhlé prsty, které mne uchopily za ruku - tak jemně a žensky. Tak nejistě a přeci pevně.


Neznám půvabnější chvíli,
než když má ústa vysloví to jméno.
Lovely.


~*~


Nemohl jsem dělat nic jiného, než tiše sedět a pozorovat ji. Vidět její tvrdý výraz a smutně si domýšlet, jak velký dopad měla má slova na její hrdost. A vážně jsem ještě ke všemu měl tu drzost a přišel jsem další den - snad jen ze zoufalství. Musela cítit můj pohled v zádech, ale nedávala to nijak najevo. Povzdechl jsem si a sklopil oči ke svému talíři. Vážně jsem byl utrápený.

Byla zrovna u jednoho stolu a jakémusi mladíkovi nalévala do hrníčku kávu. "Přejete si ještě něco, pane?" odpověděla nevzrušeně.

"Naprosto jste mě okouzlila."

Vyprskl jsem kávu a nelibě se zakuckal. Cože?!

Přejel jí prsty po hřbetu ruky. "Máte naprosto úžasné oči, v životě jsem neviděl takovou modř." Přivřela víčka. "A ta vaše pevná postava. Pojďte se mnou na skleničku, mámím ji z vás už bezmála dvě hodiny."

"Vážně si nepřejete nic dalšího?"

"Vás mít nemůžu?" zamrkal na ni.

"Ani ne," ucedila kysele. Postavila konvici na stůl, opřela se o okraj dlaněmi a trochu se k němu nahnula. "Podívej, broučku, už mě to tvoje tlachání unavuje."

"Já myslel, že holky mají takové řeči rády."

"Ano. A některé na ně možná i skočí - ale já nejsem ani jedna z těch holek. Takže, proč mi neuděláš takovou laskavost a nezvedneš zadek a neodkráčíš?"

Nadechoval se k dalšímu slovu. "Ne," zvýšila rychle hlas. Obrátila oči v sloup, vzala si svoji konvici a pak na něj opět stočila svůj znechucený pohled. "Tahle konverzace je vážně u konce."

Naprázdno jsem sklapl ústa. Pomalu jsem vydechl a pak se zahleděl do novin rozložených na stole. Ale nedokázal jsem se na ně soustředit. Ach Bože.. Myslel jsem jen na to, jak moc jí to sluší, když někým opovrhuje. Jak jí hněvivě hoří oči a jak moc bych chtěl, aby se takhle dívala na mě - aby mi vyčinila za to, co jsem jí řekl. Navíc - tak špatně se před ní skrývaly pocity. Proč jsem to u všech tak bez problémů dokázal? Většinou jsem je odmrštil a nikdy toho nelitoval. Jen dnes.. Jen kvůli ní..

Zvedal jsem se ze židle a opět odhazoval bankovky na stůl. Mířil jsem ke dveřím a procházel zrovna podél stěny, když mě něco zezadu draplo za košili a vtáhlo mě kamsi do hlubin temnot. Zmateně jsem se okolo sebe rozhlížel a mrkal překvapením - a mezitím si moje oči přivykaly tmě a rozpoznávali objekty okolo mě. Koště. Kýbl. Prach. A čisticí prostředky.

"Kde to, sakra.."

"Nevěřím ti," zaslechl jsem její ponurý hlas nebezpečně blízko mého ucha.

"Lovely.."

"Nevěřím, že mě nechceš. Nemůžu, proboha! Když vidím, jak se na mě díváš - s takovou lítostí a tichým smířením. Nechci, abys odešel. Prosím, zůstaň. Zůstaň už jen proto, že jsem o to nikdy nikoho nežádala a nechtěla ho jako tebe," zašeptala a pevně v dlaních mačkala mou košili. Sklonila hlavu a čelem se mi opřela o hruď.

"V-vždyť se ani neznáme.."

Prudce ke mně vzhlédla. "A co víc potřebuješ vědět? Že mi srdce začne prudce bušit pokaždé, když vejdeš do místnosti? Že mi stačí pouhý tvůj dotek a projede mnou vlna elektřiny? Nikdy jsem si nepřála, aby na mne někdo sahal. Ale nemůžu se zbavit myšlenek na to, jak se tvé ruce dotýkají mé kůže.. Sterlingu.. Nikdy jsem nikomu nechtěla polibky vymazávat mračení z tváře. Nikdy jsem k nikomu nebyla tak upřímná."

Vydechl jsem. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak se mohla tahle nádherná bytost takhle ponížit a vyjevit mi své myšlenky. Pomalu jsem zvedl ruku a jemně jsem jí přejel po kontuře tváře. "Věř mi. Ty mě nechceš," špitl jsem.

Mrkla. "Chci."

"Lovely.."

"Hoď to všechno za hlavu," vydechla prudce. Chytila mě prsty za ušní lalůčky a přitáhla si moji hlavu níž k té své. "Jen tam neházej mě," zašeptala a přitiskla mi rty na ústa. Zasténal jsem. Nemohl jsem ovládnout to vzrušení, co mi projelo podbřiškem.

"Lovely.."

"A-ano?"

Dýchala přerývavě a zajíkala se v hlase, když nemohla popadnout dech, protože mě tak horce líbala. Objal jsem ji paží okolo pasu a lehce zaklonil. Nikdy mi žádná pusa nechutnala tak dobře jako tahle. Opřel jsem ji o zeď a natiskl se celým horkem svého těla na její. Propletl jsem prsty své ruky s její a opřel jí ji hned vedle hlavy. A pak, pak se jen naklonil a konečně spojil naše těla tam, kde se nejlépe dávaly přísliby. Sjel jsem dlaní po kontuře jejích plných křivek na stehno a potom zpět na hýždě. Cítil jsem, jak se pod mýma rukama zavrtěla.

"Ty malý blázne," zamumlal jsem, ale znělo to spíš láskyplně a něžně. Kdybych zrovna ve svých rukách neměl ten hořící kus dokonalých křivek a plnosti, dokázal bych přemýšlet nad tím, co moje ústa zrovna vypouští za nesmysly. Vzdychla pode mnou a rukama mě objala kolem ramen a já dlaněmi vklouzl pod její hýždě a vyzdvihl si ji tak, že mě musela obejmout nohama kolem pasu. A v tu chvíli jsem se na ni natiskl ještě horečnatěji. Propletla prsty s mými vlasy a pohlédla na mě. A já v těch vzrušených duhovkách s doširoka otevřenými víčky viděl tolik tepla, které mě donutilo přemýšlet o tom, že jestli jsem se někdy cítil chladný a sám, pak to byl jen mam. Že ona tady byla celé roky a něžně prsty obemykala mé srdce a chránila je celou svou horkou duší, aby se nerozpadlo.

Že jestli jsem někdy cítil touhu a lásku, pak to nebylo nic v porovnání s tímhle. Zamručel jsem a vyhledal ve tmě svými rty ty její lehce pootevřené a zvoucí. Položil jsem dlaně na její žebra a lehce stoupal výš. Cítil jsem, jak se roztřásla a natiskla se na mé ruce. Jemně jsem palci přejel po hrotech jejích ňader a cítil mimořádný triumf a mužskou pýchu nad tím, jak lehce se mi dávala. Upřeně jsem se jí díval do očí - řasy měla vlhké a tváře jí hořely. Pevně mě stiskla třesoucími se stehny. Na dobrých deset minut jsme se odmlčeli v polibcích.

"Neměli.. neměli bychom si promluvit?"

"Ne."

"N-ne? Proč ne?"

"Ach, proboha Sterlingu! Nežvaň a líbej mě!"

"D-dobře."

Raději bych to nechal odejít. Co jsem si to přál? Chtěl bych do nebe a přitom jsem tvrdnul na zemi. S andělem. Co je horší? Vědět, že jeho čistota je tak skvoucí, že se skoro bojíte položit na něj své prsty? Anebo představa, že ho ušpiníte? Bůh jistě touhu a vzrušení vytvářel s úsměvem - ale já je dennodenně proklínám. Kdyby jich nebylo, nebyl by ani tenhle polibek a má omámená mysl by si nehrála s tak lákavými představami - třeba s tím, že by mohla být mou.

"Hoď to všechno za hlavu.
Jen tam neházej mě."


Hořím!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 shitman shitman | Web | 21. prosince 2010 v 19:24 | Reagovat

nevim teda, co je na tom úsměvnýho.. i muži mají city, víš? :-(

2 Claire Lullaby Claire Lullaby | Web | 22. prosince 2010 v 10:21 | Reagovat

páni.. ty opravdu budeš spisovatelka.. na tebe nemám. a't se budu snažit jak chci :)
a děkuju za komentář. :)

3 Es Es | Web | 28. prosince 2010 v 3:47 | Reagovat

Fakt děkuju za ten koentář u mě:(
:)

4 shitman shitman | Web | 28. prosince 2010 v 12:19 | Reagovat

nj, ale tak v takový VÁŽNÝ situaci napsat že je to úsměvný a zvlášt u mě se moc nehodí.. :D

5 Sai Sai | Web | 31. prosince 2010 v 22:51 | Reagovat

Přeji šťastný nový rok a časté návštěvy Mrs Múzy, Drai. :-) :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.