Tell him I just know now. I remember, I should take.

12. října 2010 v 23:45 | Dray |  My thoughts
syxq8g
Srdce je zlomené. Ale úplně jinak, než z lásky.
/Milenecké. Protivné. Vstřícné a mrzké./
Domov a rodinné zázemí se nepřeceňuje. Já sama jsem ho tolik chtěla a přece nikdy nedostala. Vždycky brečím, když vidím tátu, který cosi něžně špitá dceři do ucha. Ta slanost nejde zastavit a jde odkudsi zevnitř. Z toho bolavého, rozbolavělého místa, které nikdy, nikdy nezaplním. A tak ho mám rozmazávat vztahy, kluky a zamilovaností? Nikdy jsem nebyla neupřímný člověk, co by si nedovedl říct pravdu. I když budu bezmezně hledat, stejně nenajdu. On ji nezaplní. Ne že by nechtěl. On nemůže. Radím v tomhle ohledu každé z vás. Žádný váš přítel vás v tomhle nezachrání. Já to vím.


Křičím to k vám z celé své duše. S dobrým úmyslem. Párám se celý svůj život s minulostí a snažím se ji odpustit. Mnohokrát selhávám. Protože.. protože si vždycky vzpomenu. I když chci nic nevidět. Kdo by to byl řekl, ale krásné vzpomínky bolí víc, než ty zlé. Když mě pohladil po vlasech, tančil se mnou na plese, obejmul mě.. Když na mě křičel, když mi sprostě nadával a děsil mě k smrti. Právě tyhle rozdíly mi tepou v srdci. Když vidíte lásku a za chvíli nenávist, rozerve vás to na dva krvavé kusy. Když to cítíte a berete od člověka, který měl jen svou přirozeností a svými svaly za úkol od Boha vás chránit. Ale ne. On ty svaly nakonec použil proti vám. A to je ta největší zrada, kterou na mě napáchal.

Utekla jsem a neohlížela se. Jenom vzpomínala se zlomených srdcem, které zvolna opouštěla nenávist. Které tak strašně moc dodnes prahne po jeho lásce. No není to absurdní?! Tyhle pocity musel vymýšlet snad sám ďábel.

Už dva roky žiji ve svém malém, upraveném světě, který je nejsvobodnější, jaký kdy mohl být. Love, love, love. Ale všechno se ničí.

Moje mamka je paranoidní schizofrenik. Kdo by si byl pomyslel, že po šesti letech týrání, mi život podhodí pod nohy tohle? Pět dní jsem s ní byla v jednom bytě a řešila její halucinace. Vysvětlovala jí, že na střeše není žádný odstřelovač a že není škodná, která se musí odstřelit. Že její nejlepší kamarádka není ve smrtelném nebezpečí a že nám na dveře neklepou masoví vrazi. Že nám v bytě neutíká plyn. Že nejsem nevychovaný spratek, co se nevhodně chová. Že mě nikdo nechce zabít. /"Je to to okno zleva. Tam bude střílet."/ Doopravdy. Tohle si nedokážete představit. A já to žila.

Tak vyděšená a přitom zodpovědná. Tak sama. Sama. Největší strach žen je přece to, že je nikdo nechce a že zůstanou samy, že? Tak proč to po mě neházet? Ale já na všechno kašlala. Měla jsem svou rodinu - své úžasné dvě sestry, se kterými jsme nerozlučné. /Ano. Osud vážně píše skvělé scénáře a jak je vidno, mě si zvlášť oblíbil./ Ač tak děsivě mladé, snad ještě děsivěji zodpovědné a samostatné. Nedovedete si představit, jaké to je, když vaše matka vidí něco, co neexistuje. Něco, co není. Když nedokáže spát a z toho všeho blouzní. Když je těch představ v její hlavě tolik, že to její tělo nezvládá. Když vám každou svoji myšlenku řekne tak šíleně vážně. Když šest hodin ve tmě sedí na podlaze a poslouchá ty hlasy. Když od lékařky zjistíte, že jim zkolabovala a uvědomíte si, že kdybyste ji tam včas nedali, byla by mrtvá.

Odvezli jsme ji do psychiatrické léčebny. Je to nějaký ten pátek. Navštěvujeme ji několikrát týdně. Na všechno jsme samy. Penězi jsme zaopatřené, ale opora stejně schází. A já ani nejsem vyděšená. Jen zodpovědná. Všechno se mi uvnitř trhá, ale nikomu jsem to neřekla. Protože musím být silná. Protože ji z toho musím dostat. Protože se musím snažit. Protože tu bolest jednoduše můžu vybrečet a vykřičet. Protože překážky překonám, ať se stane cokoli. Každá slza mě přišla nekřesťansky draho. Řeknu, že ze všech lidí jsem si to já a my nejméně zasloužily. Protože to je pravda.

Nemůžu nikomu říct, jak nuzno je mi. Neřeknu to, protože teď se musím soustředit na jiné myšlenky. A až to všechno skončí, řeknu, jak jsem se cítila.

Řeknu to z celé duše a někdo mě utěší.

Podupané, poničené, poplivané a přeci bije.
Zasmušilé, rozervané, vyděšené a přeci se pere.
Kdykoli jsem ho potřebovala, stačilo se jen dotknout hrudi
a ono se ozvalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ewil Ewil | E-mail | Web | 13. října 2010 v 2:39 | Reagovat

Život. Když se na to slovo koukáš, je to pouhá změť písmen, která vytváří význam. Něco, co kolem tebe plyne a přece se toho nemůžeš dotknout. Něco, co navádí tvůj osud. Vypadá to tak jednoduše, ale není. A tvůj životní příběh, co tady sleduji už nějaký ten rok (je to tak), taky jednoduchý není. Říká se, že věci se nedějí bezdůvodně. Ale kde je spravedlnost? Té zbyla jenom špetka. Ironie. Skutečně ironie.
Chybí ti láska a opora. Ale ne taková, kterou ti může dát přítel. Dospívající kluk s jinými zkušenostmi, minulostí a sny. A muž? I ten je málo. Protože není tvůj otec. Víš co je zvláštní? Jak postupem let, co ostrý výčnělek v tvém srdci přestane řezat a vytvářet vzpomínky plné černých chvil, se obrousí a zůstane hladký povrch. To, co vidíš teď a vidět chceš, ale nikdy to takové nebylo.
Má milá Dray, mít tě tady po ruce, tak tě za ni vezmu a držím. Protože to potřebuješ. Právě teď. Protože i drobnost tě dokáže vznést o kus dál. O jeden stupínek výš a další stoupání je pak snažší. Tvoje sestry jsou skvělé a vy musíte tvořit kruh. Pevný a silný kruh, co se nikdy nerozpojí. Co nemá východ. Jenom vy tři si můžete navzájem dodat sílu a hrdě kráčet dál. Samy to nezvládnete.
Každý z nás má svou Třináctou komnatu a ty ji právě prožíváš. A já se ptám - je tohle spravedlnost? Ve tvém věku? Měla sis užívat každodenních drobných starostí a těšit se z toho, co ti okolí nabízí. Místo toho si s tebou osud ošklivě pohazuje a pohrává, jako kdyby zkoušel, kolik vydržíš. A víš co ti na to řeknu? Bojuj. Protože i když je tenhle článek bolestný a zoufalý výkřik, natahující se prsty po záchranném kruhu, je plný odhodlání. Kdesi mezi řádky a skrytý za písmeny.
Tak ráda bych ti pomohla. Ani nevíš jak moc bych chtěla. Tvoje situace je zamotané klubko, ve kterém nevidíš, co bude dál a je to šíleně frustrující. Potřebuješ mluvit. O tom, co se děje, co se dělo a je kolem tebe. O všem. Dostat to ze sebe, vykřičet a vyrvat ze sebe.
Nemůžu tě přece nebetyčně litovat, nepomohlo by ti to a možná ještě víc srazilo dolů. A to nechci. Mrzí mě, co se kolem tebe děje a nemyslím to jenom proto, abych tě utěšila. Myslím to vážně a upřímně. I když vzdálenost mezi blogovými přáteli je neurčitá a ve svý podstatě daleká, ti nabízím pomocnou ruku. Na  cokoliv. Třeba se jenom chytit.
Rozepsala jsem se teda hodně, ale možná proto, že jsem i chtěla. Že mi na tom záleží :)

2 Ninsie Ninsie | E-mail | Web | 14. října 2010 v 23:09 | Reagovat

Ráda bych napsala něco, co by ti nějakým způsobem pomohlo, i kdyby to bylo jenom na okamžik a měl to být pocit tepla, protože ten potřebuješ. Potřebuješ, aby tě něco držel, zatímco ty se snažíš udržet vlastní svět a zachovat ho, aby jednou, až všechno bude lepší, se nekymácel a nedrobil se na kusy.
Nelituju tě, protože to by ti nijak nepomohlo a spíš tě srazilo na kolena a tohle skutečně nechci. Chtěla bych ti pomoct, jakkoliv, i když vím, že doopravdy moc udělat nemůžu. Můžu tady jenom být, číst to, poslouchat a snažit se tě povzbudit komentářem. Detailem. Drobností. Abys viděla a věděla, že tě někdo slyší. Jenže i taková drobnost občas dokáže zázrak, když už nevíš, jak dál.
Není to fér. Svět přece nikdy nebyl. A místo, abys řešila každodenní starosti náctileté holky, normální holky, se potýkáš tady s tímhle. Ale i v tom všem, co jsi tady křičela, protože tak tvoje slova aspoň znějí v mojí hlavě, když to čtu, jsem mezi řádky našla odhodlání a neskutečnou sílu a za tu tě obdivuju a té se drž. Sama jsi napsala, že to zvládneš. Věřím ti. Zvládneš. Budeš bojovat dál, někde a občas lapat po dechu, ale nakonec to dokážeš a bude to lepší. Věříš. Ale co je podstatné, věříš i v sebe samu. Věříš v to, že to bude zase dobrý. Natolik, nakolik to může být dobrý.
A bude. Už kvůli tobě si přeju, aby to bylo brzo. I když je to běh na dlouhou trať. Jednou za to budeš odměněna.
Drž se těch detailů a maličkostí, i těch velkých "drobností", jako jsou tvoje sestry. Hlavně vydrž. A křič - aspoň sem. Protože tohle je přece místo, kde můžeš čas od času trochu upustit.
Hodně štěstí a síly, Dray, protože tohle teď potřebuješ a posílám aspoň kousek tepla.

3 Carmen Carmen | 18. října 2010 v 20:43 | Reagovat

Chtěla bych Ti toho říct tolik - a sotva dokážu najít slova, která by nevyzněla prázdně a povrchně. A přece Ti chci říct něco, co by Tě dokázalo aspoň trocu utěšit - a přece to žádné slovo, natož od někoho prakticky cizího, nesvede. Nemůžu tvrdit, že to chápu, protože nemám právo si to přisuzovat - snad jen - tu chybějící otcovskou lásku, tu dokážu pochopit až příliš dobře. I když to je odlišný příběh.
Jsi silná a silná budeš a zůstaneš, to vím. A taky vím, že každý nádech a každý sebetrhanější a sebenejistější záchvěv tepu našich zmatených a vystrašených srdcí má svou vysokou cenu. A taky vím, odpusť mi, že to zní jako fráze, přece tomu však věřím - že přijde okamžik, kdy bude o něco lépe. It gets better. It does.
Nesnesitelné je, že nic není nesnesitelným - a každé "už nemůžu" je odměněno výsměšným "jenže musíš". Tolik chci říct něco, co by dokázalo aspoň trochu... Myslím na Tebe a věřím, že na Tebe po tom všem čeká přece jen krásný kus štěstí. Pořádný kusanec. *pousmání*
Tedy... Keep breathing.
*virtuální objetí*

4 Dray Dray | Web | 31. října 2010 v 4:14 | Reagovat

Dámy.

Jednoduše smekám před vámi. Děkuji - tak strašně moc děkuji. A samozřejmě i omlouvám - nereagovala jsem na vaše příspěvky tak "svinsky" dlouho :D

Nemohla jsem prostě mluvit. Nešlo to. Nejde to. Začínám si připadat jako tichá voda, která tou bolestí, nebo spíše emocemi oněměla. I když je pravda, že normálně funguji a žiji - něco není takové, jaké bych si to představovala. Asi naděje - naděje mi chybí.

Chce se mi brečet, když si vzpomenu na vaše slova. Usmívám se a blaženě vydechuji - jen při představě, že jste tak úžasné a pomáháte mi. Prakticky cizímu člověku.

Abych byla upřímná - i ve dnech mi jde se usmívat a smát se. Ale pak přijdou chvíle, kdy mi jednoduše zmrzne úsměv na rtech. Vzpomínání. /Nepřeji ty chvíle nikomu zažít./ Vtipy se staly nepotřebnými a nedůležitými. Touhy a sny.. nemám na ně čas. Chuť přemýšlet. Prostě mám před očima jedno velké, černé prázdno. Které podporuje strach a slzy. Ale nebojím se - stejně jsem to už jednou zažila. Děje se to přesně vprostředku něčeho většího. Znamená to, že věci se hýbají a řeší. Že k něčemu spějí. /Tak jsem se cítila, když jsem si žila to, co jsem žila./

A když vám uprostřed toho někdo napíše to, co vy? Mlha ochabne a paprsky jednoduše problesknou :D Je to krásný požitek. Děkuji, děkuji za něj. Jste neobyčejné. Jste mi drahé a děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.