4. Kapitola - Není možné tě najít

26. října 2009 v 23:34 | Dray |  Changeling

"Být.. kamarád."

"Myslíte?"

"Pojďte."

Kapitola čtvrtá - Není možné tě najít

Seděla s pokrčenýma nohama na schodech a rukama podpírala bradu. Byla znuděná. Dříve by snad reagovala ustrašeně, ale od toho dne se v ní něco pohnulo a došlo to tak samo daleko, až na vyděšená kukadla neměla chuť. Spadlo to jako domeček z karet a ona se ocitla sama v době, kterou neznala, nechtěla a nechápala. Joe byl milý. Ano, tak se ten muž jmenoval a nebyl až takový imbecil, jak snad dříve vystupoval. Nechal ji u sebe, potom, co mu zavolala jeho sestra, jí uvěřil. A ona teď seděla na schodech ve svém domě, který byl tolik jiný a tak stejný. Zavedl ji sem a sám odešel do vyšších pater, nechávaje ji tu samotnou s prostorem pro čerstvý vzduch.

Co mohla dělat. Řekla mu všechno. Nijak se k tomu nevyjadřoval, ale bylo zřejmé, že nad tím přemýšlí. Jeho sestra byla pryč, neznámá dívka nahradila její místo a on byl tak klidný. Stejné vystupování měli i její rodiče. Napřímila se a zahleděla se na svůj obraz, který visel hned naproti ní. Ale byla to ona nebo Doan? Co se stane, když se poruší minulost? Ten obraz byl z dob, které měli původně v jejím životě nastat, věděla to, protože ten obraz ještě nebyl namalovaný, když v osmnáctém století žila. Měla se do své doby vrátit anebo tam měla být Doan a nahradit její místo tak, aby dějiny byli stejné dnes?

Zavřela oči, bylo to tak zamotané. Co se stalo? Jak se to mohlo stát, když to bylo nevysvětlitelné i v této době? Joe to totiž nechápal a byla to tak velká věc, že by se o ní mluvilo. Měla by přijít na odpověď, ale neměla na to síly. Sama nevěděla, co tady bude dělat. Mohla nastoupit na místo Doan anebo žít vlastní život s vlastním jménem. Ale jak, když nikde nebyly její záznamy a ona státně neexistovala?

Vstala a přešla k malbě. Lehce po ní prsty přejela, po těch zaschlých barvách. Pořád stejných, napadlo ji, bylo jedno, jakými čtyřmi číslovkami označili dnešní století nebo osmnácté, ty barvy jsou pořád stejné. Dotkla se vlasů té ženy, co hleděla kamsi dál za ni, vzhlédla i k jejímu obličeji a vnímala jejich společné rysy.

Kdo se tu o ni postará? Komu a kam patří a jak si může být jistá tím, že se jí jednoduše nezbaví? Vždyť vládně neexistovala! Kde je pochopení, co patří a pojí se s rodinou? Kde jsou peníze jejího rodu a její budoucnost s manželem? Doan tu své místo měla. Má na něj nastoupit? Ty problémy by se vyřešily, ale co Georgina? Kam ona by se poděla? Jak těžké bylo smazat samu sebe, když se milovala? Co Georgina?

"Přišla si na něco?"

Byl to Joe, co sbíhal schody a mířil k ní, kdo jí pomohl od myšlenek.

Zastavila ruku a nechala ji volně klesnout k bokům. Obrátila se k němu čelem, pomalu se otáčela a dívala se mu přímo do očí. Na malý okamžik by myslel, že tu před ním stojí jeho sebejistá nevlastní sestra.

"Jsi v pořádku?" zeptal se mírně a dlaní ji něžně uchopil za paži.

"Jak to, že jste mi uvěřil tak lehce, Joe?" naklonila hlavu. Zašklebil se nad jejím vykáním, sám ho ignoroval.

Svěsil paži. "Doan mi volala celá vyděšená, vždyť jsem ti to říkal. A řekla všechno, co jsi mi řekla i ty. Když jsem ti ošetřoval prst a ty jsi tam brečela a blekotala své jméno a minulost."

Stála mlčky.

"Denně se mi nestává, že najdu ve své posteli dívku oblečenou do noční košile z osmnáctého století. Co mi řekne podrobně všechny dějiny osmnáctého století, co si ještě ze školy pamatuju. A pak mi taky večer pozdě nevolá moje sestra, aby mi vyděšeně potvrdila všechno, co mi ta dívka řekne. Chci ti pomoct, Georgino. Myslím, že nikoho jiného tady nemáš, nemyslíš?"

Zahleděla se na schodiště. "Pak je na tom obraze vaše sestra a ne já." A vydala se od něj pryč, aby vystoupila na pár prvních schodů a obrátila se na něj. Viděla, jak si zaraženě prohlíží umělecké dílo a tiše s ní souhlasí. "Co můžu dělat, Joe? Jsem na vás závislá," sklonila hlavu a prohlížela si prsty ruky položené na zábradlí. Vzhlédla zpět k němu a on přitom vzhlížel k ní. "Řekněte mi všechno o Doan, jinou možnost nemám. Budu hrát ji a sama se děsím skutečnosti toho, že asi na celý život."

"Tak hrozné to nebude," uklidňoval sebe i ji.

"Myslíte?" zašeptala pochybovačně, obrátila se a vyšla schodiště až nahoru, připomenout si svůj pokoj a své jméno. Pravděpodobně naposledy.



Seděla na zemi se skrčenýma nohama, se skloněnou hlavou a s vlasy, co jí volně splývaly přes obličej. Nadzvedla tvář a uviděla se v zrcadle a ten pohled ani nepoznávala. Oči nevědomé a úsměv pokleslý. Hromada sebelitujícího se neštěstí. Nadechla se. Dotáhla to tedy daleko, fňuká tu sama nad sebou a nad osudem, který si jenom hrál. Ale vlastně by jako křesťan měla říci Bůh. Tak si tedy Bůh hrál. Narovnala záda. A ona prosedí celý svůj život na zemi a bude ho proklínat?

Tvář se jí vyjasnila, přivřela oči a pousmála se na postavu v zrcadle. Chce se tu plácat? Přežívat? Usměv se prodloužil.

Zvedla se ze země a plna energie otevřela dveře. Neohlédla se.

Seběhla schody a položila dlaň na Joeovo levé rameno, když seděl na posledním schodě schodiště.

Nechápavě k ní vzhlédl.

"Pojďte," kývla hlavou s úsměvem směrem ke vchodovým dveřím, "půjdeme. Chtěla bych se projít po Londýně. Možná vám i řeknu, co všechno se změnilo."

Usmál se na oplátku, zvedl se a stoupl si hned vedle ní.

Zavěsila se do něj a společně prošli dveřmi. Ještě se na moment otočil a zamkl, přívětivě se na něj usmála, když se na ni opět otočil a pohromadě už scházeli schody.

Nasála do plic vzduch, ale i když se pokoušela usmát, pořád to nešlo dokonale. Kdy to půjde? A půjde to vůbec?

"Nedokážu pochopit, jak to, že vám věřím," obrátila k němu obličej. A on se na ni mlčky zadíval. "Jsem děsný strašpytel. Vždycky jsem se bála skříní a tmy. Nechápu, jak to, že vám věřím a necítím se vedle vás vyděšeně. U cizích lidí se mi to nestává."

"Asi jsi tak zdevastovaná z okolních událostí, že nevnímáš podezření, které by si u cizího muže měla přirozeně mít. Přeci jenom, mohl bych ti ublížit," hleděl před sebe.

Zastavila se a vyprostila paži z jeho gentlemanského držení. "A ublížíš?" zeptala se bez dechu.

Zastavil a ohlédl se na ni. Mírně pobaveně se usmál. "Ne," zasmál se. Oddechla si a položila dlaň na srdce. Přistoupil k ní, jemně vztáhl ruku a propletl prsty s její dlaní, pevně ji stiskl a vzhlédl k ní. Díval se, jak na něj nechápavě hledí a musel se tomu usmát. "Lidé o mě říkají, že jsem přátelská a vyloženě otevřená duše, nepřeju nikomu nic špatného a na svět se dívám optimisticky. Rád pomáhám lidem v nesnázích a ty rozhodně si v pěkné bryndě. I když mám přátel až až, nabízím ti kamarádství. Bereš?" zvedl usměvavě obočí.

Měla nutkání o krok ustoupit a už si i nakročila. Zvedla ruku k ústům a mírně sevřela dlaň. "Být.. kamarád. Co to ve vaší době znamená?" zašeptala a podívala se mu do očí, ale skoro ihned ucukla zrakem k zemi.

Smích a Georgině se sevřel žaludek. "Být kamarád znamená pomáhat jeden druhému a věřit mu.
Zastávat se ho ve správných věcech, smát se s ním a rozesmívat ho. Být jeden druhému oporou a tak," pokrčil rameny.

"Ach," vydechla úlevně a ani si neuvědomovala, že dosud zadržovala dech. "Tak to přijmout mohu," usmála se a napřáhla k němu ruku. Uculil se a napřaženou dlaň přijal.

Zavěsila se do něj a společně se vydali tichou noční ulicí.

"Konečně jsi přestala s tím otravným vykáním?" zeptal se škodolibě po chvíli ticha.

A ulicí se rozléhal jen její upřímný zvonivý smích, který zahříval srdce někde zprostředka. Ten, při kterém se zastavíte a ohlédnete přes rameno, vydechnete a potěšeně se usmějete na osobu, která jej tvoří. Usmát se není těžké.



Vešla do bytu a hned na to ji zalila vlna teplého vzduchu, po kterém celou dobu tak nutkavě toužila. Joe stál hned za ní a opět zamykal. Sundala si z ramen bundu a odložila ji na věšák. Usmála se nad tím, že ani nebyla její, ale Doan. Na chvíli strnula a uvědomila si, že o té zázračné Doan vlastně vůbec nic neví a mluví o ní jako by ji znala několik dobrých let. Zakroutila hlavou a smutně se pousmála. Měla vůbec šanci ji někdy potkat?

"Joe?" otočila se na něj.

"Ano?" ohlédl se ihned přes rameno a otočil se na ni.

Nadechla se k dalším slovům, ale nakonec je nenechala z úst proklouznout. Nedala na sobě znát zaražení, proto se usmála. "Děkuji ti za příjemný večer. Snad nikdy jsem se Londýnem neprocházela tak pozdě. Moc se mi tohle město líbí, i když je úplně jiné, než jaké ho znám."

Úsměv jí oplatil. "Není zač, musím uznat, že i já jsem se bavil," řekl. Nadechl se a protáhl prsty na rukou. Pohlédl jí do tváře.

Neměla co říct a bylo vidět, že on také ne. "Emm."

"No," vydechl rychle, "tak já už půjdu spát."

"Jistě," vyhrkla spěšně, "em, tak tedy.. dobrou."

"Dobrou, Gie, pěkný sny," volal na ni.

Vydala se do schodů a on sám se otočil a mířil do kuchyně. Na mysl se mu vkradla myšlenka a on se rychle obrátil a vyběhl ke schodům. "Gie!"

Vydala se zpět a dívala se na něj zvrchu schodiště. "Ano?"

"Vedle mého pokoje je i pokoj pro návštěvy, můžeš zůstat tam. Proštěradlo a povlečení tam už je a koupelnu tam taky najdeš. Když vejdeš, tak po pravé straně jsou od ní dveře."

"Ah," ohlédla se tím směrem a pak obrátila hlavu opět k němu. "Děkuji," usmála se.

"Tak.. dobrou."

"Dobrou," dodala šeptem.

Stál tam, pod schodištěm a díval se, jak odchází. Pohledem stále pátral do těch míst, kde zmizela a sám nad sebou nepřítomně zakroutil hlavou. Promnul si dlaní tvář, unaveně vydechl, obrátil se a šel konečně do té kuchyně. Posadil se na židli ke stolu a jednou rukou si podepřel tvář.

Co k tomu dni mohl říct? Zadíval se lenivě na skleničku, uchopil ji do ruky, nadzvedl se ze židle, aby dosáhl na láhev, co otálela tiše v černotě tmy. Nalil si vodu, sklenici položil na desku stolu a strnul. Vyhlédl oknem ven. Na celém tom příběhu něco nesedělo - jeho chování. Kde byla Doan a proč po ní nepátral? Proč věřil té dívce, kterou znal jen tři dny? Proč ta její historka, k čertu, zněla tak věrohodně? Jak jí může pomáhat, když neví jak? A proč by vůbec měl? Žádné kouzlo v sobě neměla a on nebyl natolik přecitlivělý, aby pomáhal každé duši.

Vydechl, podal si sklenici a napil se. Zvedl se ze židle a zahleděl se na desku stolu. Měl by začít vzpomínat na Doan. Měl by si vzpomenout na sestru, kterou nikdo nehledá. Možná proto, že ji není možné najít.

Zavřel oči, otočil se a odešel.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dray Dray | 26. října 2009 v 23:57 | Reagovat

Vítám vás u zbrusu nového dílu, u pokračování. Věru, není toho moc, co by se tam dělo. Ale trochu jsem vám osvětlila myšlenky postav, dění, které se vytváří.

Nemám moc slov, které bych k tomu mohla dodat. Jen se omlouvám, neuvědomila jsem si, že je to skoro už zase měsíc, co naposledy vložila jsem něco.

S nedočkavostí malého chlapce (Huh? O_o) u vláčku čekám na vaše názory, které potřebuji slyšet.

2 P@pie P@pie | 30. října 2009 v 20:38 | Reagovat

Říkám jen - ou yeah.

Pěkná kapča. A co bude dál? *Čučí, jak sjetá heliem a v očekávání chce vědět, kdy zkusíme ten napalm :-D.

3 Dray Dray | 7. listopadu 2009 v 2:15 | Reagovat

:-D Bože, sestři. Ty si vážně trolll :D :D Já si k tomu vždycky ještě vybavím ten jejich hlas, jak vyslovuje: "NAPALM" :D :D :-D

Co bude dál? Zvukové efekty ticho a tma, nevím. Asi s tím seknu :D :D

4 Mongara Mongara | 9. listopadu 2009 v 8:03 | Reagovat

Tak jsem se zase po dlouhý době ukázala, moc se omlouvam, ale fakt nebyl čas ;)
Já ani popravdě nevim, co bych měla komentovat  :-D Abych se přiznala, ta kapitola je pěkná, líbí se mi, ničim mě nezklamala, ale ani ničim neohromila. Líbí se mi vykreslování charakterů a taky se mi líbí, žes tuhle kapitolu specializovala jen na jednu dívku. Takže snad jen... hodně štěstí v další tvorbě  :-)

5 Alex Alex | 24. srpna 2010 v 13:56 | Reagovat

Tento příběh,se mi nejvíc líbí z celé Tvé tvorby.O to víc mě udivuje,že jak jsem si všimla,ji nikdo nekomentuje!A proto mě jen mrzí,že jak vidím,jsi s tím sekla,nebot poslední kapitola,byla přidaná v roce 2009.Snad jednou zase začneš a dokončíš ji,nebot je vážně uchvatná svou originalitou.Ještě jsem neviděla povídku,na toto téma a ještě k tomu tak bravurně napsané :-)

6 Draio Draio | Web | 24. srpna 2010 v 23:36 | Reagovat

[5]: Drahouškou :-), není to nedostatkem komentářů. Je to nedostatkem podkladů a myšlenek k pokračování. Nevím, jak dál. Vždycky se snažím něco svým dílem říci a u tohohle jsem jednoduše vyčerpala vše, co jsem vymyslela :-? Dál už to může pokračovat jen jako červená knihovna :D A to nějak nechci.

Taky jsem si všimla, sakramentos :D Rok se s rokem mihne a za chvíli to bude právě rok, co jsem naposledy přidala kapitolu. Budu s tím muset něco udělat :D

Načež, Alex, jsi neskutečné zlato. Díky tvému názoru jsem se zamyslela nad tím, že bych v povídce mohla pokračovat..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.